Proč děti nemusejí umět "odříkat" Desatero před slavením první svátosti smíření

Svátost smíření, která musí podle církevního zákoníku předcházet prvnímu svatému přijímání, je jedním z velkých darů a plodů velikonočního tajemství. Biblický počátek má v události, kterou uvádí autor evangelia podle Jana. Jde o návštěvu vzkříšeného Ježíše ve večeřadle, kde byli zamčeni jeho nejbližší přátelé, apoštolové. Ježíš jim přeje pokoj a v této souvislosti také říká: "Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." (Jan 20, 19-23) Odpuštění obnovuje vše dobré v nás, co nám bylo darováno od Boha, především Boží život v nás a naše spojení s Bohem. 

Odpuštění napravuje oddělení, ke kterému došlo mezi námi a Bohem v důsledku našeho hříchu. Chceme, aby děti, které budou poprvé slavit svátost smíření, ale i později po ní, prožívaly tento okamžik vyznání hříchů a odpuštění radostně, s důvěrou v Boha, který nám toto oodpuštění slíbil. 

Vzhledem k výše uvedenému je třeba promýšlet způsob, jak děti uvést do tajemství hříchu, a jak zpytovat svědomí. Program KDP používá svůj originální způsob vycházející z přemýšlení nad textem Ježíšovy řeči při poslední večeři. Ježíš použil obraz vinného keře, aby na něm ukázal vnitřní spojení, které můžeme mít s Bohem a které nám dává "výživu" k našemu životu. Větvičkou, která zůstane spojena s keřem, proudí životadárná míza, která ji živí, aby nesla mnoho ovoce. Ježíš v tomto obraze dává důraz na "zůstávejte ve mně". Ovoce je plodem tohoto zůstávání. Pokud větvička ovoce nenese, znamená to, že nemá dostatek mízy. Existuje překážka pro její proudění, a tou je v životě člověka hřích. 

Při uvádění do zpytování svědomí učíme děti ptát se: přináší tvoje větvička nějaké ovoce? (jaké), co musíme dělat, aby tomu tak bylo? Co znamená slovo "zůstávat" s Ježíšem? Děti jsou schopny odpovědět: modlit se, přijímat jeho dary ve mši svaté, číst Písmo svaté. Patří k tomu i pomáhat druhým, dobře s nimi jednat, mít rád sám sebe... Tyto skutečnosti přibližujeme v KDP dětem pomocí situací, o kterých vyprávěl Ježíš svým současníkům podobenství. Dětem přibližujeme prostředí, ve kterém se děj odehrává, pomocí názorných 3D materiálů (tzv. diorámat s figurkami). Děti si tak mohou příběhy prožít  a společně nad nimi uvažujeme. Hledáme hodnoty, které nám podobenství připomíná, a zkoumáme, jak s nimi lze nakládat. Jaké jednání by zvolil Pán Ježíš? Zůstávat s ním také znamená jednat jako on. Vybraná podobenství se týkají modlitby (farizeus a celník, neodbytný přítel), lásky k bližnímu (milosrdný Samaritán), radosti z víry a Božího království (o nalezené ovce a nalezené minci) a přijímání Božího slova a života s Bohem (rozsévač). Tato podobenství jsou doplněna dvanácti tzv. maximami - tj. výroky Ježíše, jeho radami pro život těch, kteří mají rádi Boha. Děti o jejich obsahu přemýšlejí a přiřazují je k podobenstvím. 

Výše popsaným způsobem se děti potkají se sobě přiměřenými hodnotami, o které máme usilovat a které si máme chránit. V tom se tato metoda "potkává" se smyslem Desatera, jak je popsáno a rozebráno v dokumentu církve z roku 2010, kdy vyšel s názvem Bible a morálka (viz kap. 2.2.3). Zde jsou uvedeny hodnoty, na jejich ochranu a prožívání Desatero ukazuje. Dokument sám připomíná výrok z dialogu farizeje s Ježíšem: Odpověděl mu: »'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci'. (Mt 22, 37-40)

Oproti tomu učení se Desatera nazpaměť může vést k jeho pouhému odříkávání a vnímání křesťanské morálky jako jednání podle pravidel, která nám stanovují hranice, za které už nemůžeme zajít. Hřích je pojímán jako přestoupení těchto pravidel (přikázání). Lidé se pak ptají, kde je hranice? Morálka se jim tak nespojí se smyslem života, který nám nabízí Bůh: zůstat v něm mít přísun všech důležitých "živin", přinášet ovoce a radovat se ze společenství s Bohem a druhými lidmi. To by mělo vést k naplněnému a šťastnému životu, po kterém všichni nějakým způsobem toužíme. 

ThLic. Ing. Marie Zimmermannová, Th.D.