O svátostech jako činech Ježíše Krista a o křtu
02.02.2022 12:10Článek je výtahem z překladu textu 9. a 11. kapitoly z knihy Dějiny Božího království 2. díl a má sloužit zejména rodičům a katechetům, kteří s dětmi hovoří o křtu, aby jim představil proměnu a dary, které ve křtu dostáváme od Boha skrze Pána Ježíše.
Svátosti jako činy Ježíše Krista
Vykoupení nám přináší spásu. Lze říci, že spása je zpřístupněna lidstvu od okamžiku smrti a zmrtvýchvstání Krista, pravého člověka.
Ve svátostech Ježíš Spasitel osobně směřuje ke každému věřícímu. Ježíš „uchopuje“ člověka, jak říká Schillebeeckx takto výstižně, a daruje božský život
každému podle jeho potřeb. Abychom jmenovali pár příkladů, ve křtu je člověk zrozen k božskému životu s Kristem; prostřednictvím svátosti smíření je tento život obnovován Kristem a Kristus vyživuje každého věřícího v Eucharistii.
Svátosti znovu připomínají na nadpřirozené úrovni zázraky Ježíše, které učinil během svého pozemského života. V zázracích se Ježíšova moc uzdravovat týká jednotlivců. Některým vrací zrak, jiným sluch, některým samotné životy a jiné léčí z různých nemocí. K tomu stejnému dochází ve svátostech: Vykoupení je udělováno jedinci, ale odlišnými úkony. Když Ježíš působil zázrak, obrátil se k jedinci, mluvil s ním nebo se ho dotkl. Ve svátostech se Ježíš obrací ke každému jednotlivému věřícímu a skrze kněze, který je znamením Jeho přítomnosti, dělá gesta, hovoří a činí dle Jeho vůle.
Jestliže jsou svátosti činy Krista, je možné seřadit je podle důležitosti? Nejdůležitějším úkonem v životě Krista bylo naprosté darování sebe. Ježíšův celý život byl obětí; byla to oběť, která však vyvrcholila na Golgotě a výsledným oslavením Ježíše od Otce. Proto první místo mezi svátostmi bude náležet té jediné, která zvláštním způsobem připomíná zmíněné naprosté darování: Eucharistie. Všechny ostatní svátosti jsou pak uspořádány ve vztahu k Eucharistii a jenom na jejím základě získávají svůj plný význam.
Křest nám uděluje prvotní podobnost Kristu, tato skutečnost se později prohlubuje při biřmování. Podobnost Kristu nás má vést k tomu, abychom byli a jednali
jako Ježíš, a jako taková nám umožňuje účastnit se úkonu, ve kterém je (více než ve všech ostatních) vyjádřen dar Krista lidstvu. Křest a biřmování nám udělují roucho k bohoslužbě. Toto roucho musíme nosit proto, abychom se mohli podílet na hostině. Svátost smíření a, za jistých podmínek, i svátost pomazání nemocných, obnovují roucho bohoslužby k jeho plné nádheře.
Sbližování mezi svěcením a Eucharistií je zřejmé. Kněžská služba – v katolické tradici a v mnoha jiných křesťanských tradicích – je službou poskytovanou společenství zvláště ve vztahu k Eucharistii.
A konečně, manželství, v němž představuje svátost sjednocení zvláštní spojení s Eucharistií, tedy „svátost jednoty.“
Křest
Když jste s Ním byli ve křtu pohřbeni,
byli jste s Ním také vzkříšeni skrze víru v moc Boží,
který Ho vzkřísil z mrtvých.
Koloským 2,12
Křest je svátostí, která vtiskuje prvotní podobu Krista lidské bytosti; je prvním krokem křesťanského zasvěcení. Zasvětit znamená dovolit někomu, aby se podílel na životě, v tomto případě na životě vzkříšeného Krista. Vzkříšený život Krista je proměněný a posílený život, protože je zcela prostoupen Duchem Svatým; je to život Ježíše oslaveného Otcem po jeho utrpení. Při křtu křesťané dostávají nový život, jehož zdrojem je Kristus; nový život se v koncentrované podobě nachází ve vzkříšeném těle Ježíše, a my můžeme z tohoto pramene čerpat nový život tak, že se ho účastníme a radujeme se z toho.
Ježíšův kříž stojí v centru dějin spásy. Obnovuje to, co jsme ztratili skrze Adamův hřích. Adam je jako ten, který byl přemožen dřevem stromu poznání v ráji, a nyní vítězí „nový Adam“ skrze dřevo kříže. Tak se kříž stává léčivým pro každého pokřtěného člověka. Prostřednictvím křtu, se spása postupně rozšiřuje, čímž staví mystické tělo Kristovo, a vždycky přidává nové větve k pravému vinnému keři, a tak staví duchovní chrám ke chvále Otce.
Křtem se rodí království nových lidí, kteří se podílejí na nové kvalitě života: života vzkříšeného Krista. Jako bylo lidské pokolení pocházející od Adama na počátku stvořeno Slovem Božím, také tak nové lidské pokolení pochází z Krista stvořeného svátostným činem a slovem, kterými jsou Kristův skutek a slovo. Při křtu je tedy Kristus tím, kdo se ujímá nebo uchopuje člověka a proměňuje ho (nebo ji) tím,
že mu dává svou vlastní plnost života.
Jako má lidské pokolení svůj původ v Adamovi, tak má nové lidské pokolení svůj původ ve vzkříšeném Kristu. Zmrtvýchvstání je velkou událostí světa, ve srovnání s ní se jakékoliv jiné události vytrácejí. Samotné stvoření na počátku světa ztrácí svůj význam, jestliže se na něj nahlíží ve světle druhého stvoření, stvoření na vyšší rovině, které přináší nový život, samotný život Boží. Podobně jako je Zmrtvýchvstání druhým stvořením, tak je křest druhým narozením.
V tomto okamžiku si potřebujeme znovu přečíst Ježíšův rozhovor s Nikodémem (Jan 3,1 a dále). V něm Ježíš hovoří o narození, které popisuje slovem (ánothen), to v řečtině znamená znovu a shora. Tímto jediným slovem řecký text specifikuje jedinečnost tohoto zrození: Je to znovu, to znamená, že se liší od fyzického narození a je shora, z toho plyne, že pramení z vyššího zdroje života. To je uskutečněno „skrze vodu a Ducha svatého.“ Víme, že ke Zmrtvýchvstání Krista dochází skrze Ducha, který je plně přítomen v Ježíšově lidství.
Křesťanské nové narození se podobá Kristovu narození, a tudíž jeho nástrojem je znovu Duch svatý. Co se týče „vody“, musíme rozumět jasné zmínce o křtu vodou, přičemž ale nesmíme zapomínat na to, že voda a Duch byly často spojovány už ve Starém zákoně, počínaje první zprávou o stvoření, kde čteme, že „Vítr od Boha se přehnal nad vodami“ (Genesis 1,2). Často jsou skutky Ducha vyjeveny na hojném působení vody. Duch oživuje duše tak, jako voda oživuje těla. Oba jsou zdroji života, třebaže na odlišných rovinách. Poukázání na sílu jednoho z nich, objasňuje sílu druhého.
Princip života, ve kterém má toto nové zrození původ, je jasně vymezen u Jana 3,15: Syn člověka, který bude „vyvýšen“ na kříž a tak obětován, je „vyvýšen“ po pravici Otce, to znamená, že je oslaven. Tyto skutečnosti jsou střídavě naplňovány. Opravdu, cílem oběti Syna člověka je dát nám věčný život, tedy život, který pramení z narození „znovu“ a „shora.“
Vzhledem k tomu, že křest je zrozením k novému životu, musí být nyní upřesněno, jak by měl být tento nový život chápán. Je definován jako „věčný život,“ který je následně vysvětlen Janem (17,3), jako „poznání tebe [Otce], jediného pravého Boha, a Ježíše Krista, kterého jsi poslal.“ Na toto téma mluví Pavel o „světle“, jako to dělala většina církevních otců. Odraz této myšlenky bychom mohli najít ve zvyku oblékání křtěného dítěte či dospělého do bílého roucha a předání rozsvícené svíce nově pokřtěnému.
Nové zrození může být chápáno také jako otisknutí obrazu Krista na křtěného člověka. Smysl křesťanského života je velice přesný: stávat se podobnými Kristu, stávat se stejnými jako Kristus. Křest nám dává počáteční podobu (Kristovu), jež nás předurčuje k tomu, abychom rostli v biřmování a především v Eucharistii. Podobnost Kristu musí být v podstatě chápána především jako podobnost hlavnímu skutku jeho života, tedy velikonočnímu tajemství jeho smrti a vzkříšení, které jsou zvláštním způsobem aktualizovány v Eucharistii.
Proto je křest především konfigurací ke smrti a vzkříšení Krista. (K tomuto tématu, viz Římanům 6,3 a dále.) Tak jako smrt Krista není samotným koncem, ale vede ke zmrtvýchvstání, tak naše „pokřtění ve smrti Krista“ vede k novosti života.
Stejně jako vzkříšený Ježíš už nikdy znovu nezemře, protože má ve svém lidství obsažen nový princip života, tak také my „s ním budeme žít“ a budeme se mu podobat. Ve svém vzkříšení byl Ježíš prvním, kdo dostal ve svém lidství plné spojení s božským životem pro ostatní. Totéž představení křtu jako smrti a vzkříšení je znovu uchopeno Pavlem v knize Koloským 2,12: „Když jste s ním byli ve křtu pohřbeni, spolu s ním jste byli také vzkříšeni skrze víru v moc Boží, který jej vzkřísil z mrtvých.“ Stejné dogma nalezneme i v knize Galatským 2,20: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ Ten, který „už nežije“, je starý Adam, hříšník, a ten, který „žije ve mně“, je vzkříšený Kristus. Cerfaux říká: „Podle linie Pavlovy teologie, se moc, která vzkřísila Krista, u něho nezastavila, ale dále přináší život křesťanům, život, který náleží stejnému zdroji a přirozenosti jako život vzkříšeného Krista.“
Kristus, střed a zdroj nového života, sdílí tento život se všemi křesťany, a proto nás křest uvádí do společenství života s Kristem a se všemi našimi bratry a sestrami. Křest nám dává vrození do pravého vinného keře, v němž jsme naroubováni na Krista, a tím se nutně setkáváme s těmi, kteří podobně jako my, tvoří větve rostliny. Křest je jak individuální, tak i společenskou skutečností. Víme, že církevní otcové přirovnávají křest k průchodu Rudým mořem. Průchod Rudým mořem představuje Izrael jako nový lid: křtem jsou zrozeny nové osoby, které tvoří nový lid, novou větev Božího lidu.
———
ZpětNovinky
Kurz CŽV LITURGICKÁ VÝCHOVA na KTF UK v Praze 2022
04.09.2022 14:45———
Kurz KDP I ve Slavkově u Brna: září a listopad 2022
04.09.2022 14:36———
Letní kurz KDP I a KDP II v Hradci Králové
19.04.2022 12:59———
Revize průvodce velikonoční událostí ve městě Jeruzalémě pro I. stupeň KDP
08.03.2022 16:42———
Doplnění a revize materiálu v sekci Křest pro II. stupeň KDP
02.02.2022 12:03———
Všechny články